Sedláček Hugo

Kapitán 13. oddílu vodních skautů Praha, padl 8.5.1945 v Praze na Příkopech. Jeho památce byl zasvěcen vodácký závod Napříč Prahou - přes tři jezy, jehož tradici Třinácka založila.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

Poslední dny

1. května se vrací Minda zpět do Prahy z chaty v Nespekách. Cítí že teď je třeba být v Praze, být u toho, být prospěšný. O 4 dny později se po krátkém návratu z města domů do Strašnic, i přes prosby matky aby tak nečinil, vrací zpět centra do domu otce a babičky. Je to naposled, co jej matka vidí a naposledy políbí. Se slovy : „ Mami, neplač, nemohu tě dnes poslechnout. Jsem přesvědčen, že nebudu-li mít to štěstí, abych se vrátil, dostanu alespoň haupttrefu.“ V té chvíli netuší, jak brzy se tato slova naplní.

Poslední dny svého života si zapisuje Minda na útržek papíru.

„Dnes nastal slavný den, na nějž jsme čekali skoro sedm let. Opět zavlály československé vlajky a prapory, konečně nastal den svobody národa.

Ráno jsem byl u táty v bance, pak přišel Brčil a s ním jdeme ke Kobesům (v tiskárně u Kobesů, ve Školské ulici bylo v tomto prvním povstaleckém dnu umístěno velitelství Junáka poz. red.). Po cestě jsme kupovali u roztomilých slečen na Malém Rynku flanel a odznaky našich příštích vodáckých uniforem. U Kobesů jsme s Braťkou vyřídili vše potřebné, a pak jsme šli na Václavské náměstí, kde jsme se rozloučili. Já jsem šel ještě do Nuslí k Balůovi s nímž jsem měl mít odpoledne službu v nově zavedených kancelářích velitelství Junáka. Hovořili jsme s Balůem o situaci dávali dohromady oběžník a stříhali kokardy. Pak přišel Baluův přítel se senzační zprávou, že se všude vyvěšují prapory. Vyjdu od Balůa a vidím, že všady jsou už znaky, vlajky a prapory. Je to nádherné, Československo, které po šesti letech poroby opět žije a jistě bude žít. Kolem jede ohromný náklaďák obsazený československým četnictvem s vlajkou. Nedovedu popsat ty nádherné pocity, které se ve mně střídaly při pohledu na jásající davy a co chvíli se ozývající zpěv hymny. Naskočil jsem na jiný náklaďák a jedeme za četníky, kteří jsou všude vítáni bouřlivými ovacemi, máváním vlajek a tím vším spontánním nadšením lidí, kteří museli být plných šest let otroky germánské bestie. Nezapomenutelné chvíle! Československá policie obsadila rozhlas a stále volá posily neboť hitlerovci se pokoušejí dostat náš opět svobodný rozhlas. Republika jak to slovo nádherně zní.

Jdu k Rolfovi, kterého odpoledne potřebuji na velitelství a jeho bratrovi zadávám zhotovení oddílových odznaků. Všude se vyvěšují nebo horečně šijí vlajky Radiožurnál vybízí všechny ozbrojené policejní jednotky k nasazení do boje, aby chod vysílání rozhlasu byl udržen. Běžím k Mývalovi a spouštím štafetu, že se nemá zatím nic podnikat. Jdu do Strašnic upokojit naše. Po cestě potkávám nadšené české bojovníky na nákladových vozech, plné chuti rozmlátit hlavy hitlerčíkům, ale co zmůže sekera, laťka, hasák proti kulometům, tankům a pancéřovým pěstem? Je škoda té české krve. U Jiřího náměstí byla rozprášena skupina německých četníků. A již jsem viděl sem tam revolvery a karabiny. Na cestě do Strašnic se zúčastňuji útoku na budovu Hagiboru, kde je ještě několik hitleráků. Přicházím domů, šije se prapor, rozhlas ustal ve vysílání a Němci spouštějí své odporné „Meinlieblingliedr“. Působí to velmi silně na nervy. Prší. Rozhoduji se pro kolo, ale to nechávám nakonec pro déšť doma a jdu do Prahy pěšky. Jedna zpráva stíhá druhou. Jedna zmatenější a opačnější druhé. Kolem Lobkowicova náměstí se nedá jít, neboť je tam přestřelka. Jdu po hřbitovech, dále po Schwerinově až k Radiu. Vidím české lidi s panzerfausty, dále německé auto obsazené sokoly. U Matějovského potkávám Vlastu Beneše a jdeme společně do Smeček na velitelství. Za chvíli odcházím ke Kobesům, kde musíme tisknout pásky na rukáv s nápisem „Junák“. Asi v půl sedmé musím jít domů, neboť skopčáci začali bombardovat Prahu letecky. Přišla sem též nějaká skautka z 1. dívčího oddílu, říká se jí Mrška (je to roztomilé). Jdeme ještě na velitelství odevzdat pásky a potom v lijáku revoluční Prahou. Doprovázíme Mršku. Zve nás k nim nahoru. Chvilku zde sedíme, svačíme, je slyšet ruské hlášení …Vnimánie, vnimánie…, kterým žádají naši o leteckou podporu proti germánským pancéřům valícím se od Benešova na Prahu. V radiu jedno hlášení stíhá druhé. Jsou vyzývání různí zaměstnanci a lékaři, aby se hlásili, obchodníci dostávají pokyny ohledně zásobování a jiné věci. Frank žádal o kapitulaci, ale jednání bylo pro soustavné úmyslné rušení klidu zbraní přerušeno…

6. května 1945. Ráno jsme probuzeni v půl páté kanonádou. Sedíme v krytu, pak dole v bance a posloucháme radio. V noci vysílal rozhlas, který je opět v našich rukou, volání o pomoc proti německým tankům. Dnes ráno obsadili Američani Plzeň“.

Od 5.května je Minda u svého otce a babičky v Celetné ulici č. 4. Ještě v neděli 6.5. s Jiřím Navrátilem jde do Smeček na ústředí Junáka, kde jich ovšem není zatím třeba a dostávají informaci, že stále je platná výzva skautům, aby pomáhali stavět barikády v okolí svého bydliště a byli k dizpozici tam. Chlapci se tedy rozchází a Minda míří zpět k otci do Celetné. V pondělí 7.května chcel odejít za matkou do Strašnic, ale nakonec sám uznává, že tak dlouhá cesta není bezpečná a zůstáva s otcem a babičkou v Celetné. Pomáhá zesilovat barikádu. Později toho dne jde v radiu zpráva o kapitulaci Německa. To zvedá celé rodině náladu, ovšem záhy na to přichází další zpráva s požadavkem na zvýšení barikád a a tak s otcem odchází pomoci. V noci má dle dohody Minda spolu s panem Křížkem hlídku před domem. V úterý brzy ráno soused Dvořák navrhuje obyvatelům domu odchod, situace začíná být nebezpečná – Minda jelikož spí v bytě – ne v krytu, tak o tomto návrhu neví a pan Dvořák odchází nakonec sám, bezpečně až na Smíchov.

Kolem osmé ranní už slyší tanky a všichni se přesunují do sklepa, dům je uzavřen. Sklepním okénkem slyší nejen lomoz tanků, ale také povely k prohledávání sklepů. Celé dopoledne tanky ostřelují Staroměstské náměstí. Minda se snaží zachovat klid, pomáhá nejen babičce, ale i její hospodyni, paní Ptáčkové, která má srdeční záchvat. Drží ji za ruce a uklidňuje. Po poledni palba ustala, nastal klid zbraní při kterém civilní obyvatelstvo mělo odejít z domů, což nikdo z těch, co byli v krytu neví. Zůstávají tedy nadále. Po čtvrté hodině se němci dostávají do domu a začínají jej prohledávat. Nejdříve chodí po domě, pak přichází na řadu sklep. Minda rychle kontroluje obsah kapes. Skautský odznak, zápisky a trikoloru ukrývá rychle pod uhlí. Němci vzápětí vyráží dveře a všechny ženou s rukama nad hlavou ven. První jde Mindův otec, německy vojáky informuje, že ve sklepě jsou ženy a děti, zbraně že nemají. V průjezdu poznávají vojáci v dotkoru Weilovi žida, jež utekl z Terezína a zde se schovává. Vyhodí jej na ulici a před domem jej ihned zastřelí. Před domem stojí tank, na Staroměstském náměstí hoří radnice a okolní domy. Ženy a děti jsou odvedeni, muži stále stojí před domem s rukama nad hlavou asi půl hodiny, než přijde od Prašné brány raněný důstojník a poručí všem běžet k Prašné bráně.

Němci asi 20 osob považují za zajatce, ti se jim naopak snaží vysvětlit, že jsou civilisté, kteří nestříleli. Po chvíli přichází rozkaz pro 10 osob, mezi nimiž je i Minda, k dklizení nákladního vozu z rohu Panské a Příkopů. Mindův otec se snaží uplatit hodinkami a plnicím perem vojáka a vykoupit tak Mindu z této pracovní skupiny. Nedaří se mu. Vojákovi je jedno, kdo tam půjde, že proti čechům se stále bojuje. Když se otec ohlédne, je již Minda téměř z jeho dohledu. Ve skupině se cestou umlouvají, že pokud se jim auto podaří odstranit, tak že utečou, nedbaje výhrůžek vojáků, že je postřílí. Auto, které mají odstranit je nepojízdné, má prostřílené gumy i motor a je těžké. Přesto se snaží a předstírají, že jej strkají. V tom padne výstřel a v odpověď na něj celá salva. Ti, jež stojí u auta směrem k Prašné bráně padají k zemi. Minda je jedním z těch nešťastných, s ránou do spánku padá k zemi spolu s čtyřmi dalšími muži.

Poslední rozloučení s Mindou proběhlo 24.5.1945. Proslov měl Jiří Navrátil i Zbyněk Bureš – Brčil – bratři skauti.

---

Vyznamenání a ocenění

• Štít bojovníka barikád - in memoriam

• Čs. válečný kříž 1939 - in memoriam

---

Skautský život

Kapitán válečné pražské Třináctky

V deseti letech se Hugo stává součástí vlčácké smečky legendární Foglarovy pražské Dvojky a velmi záhy získává i svoji přezdívku Minewawa (Hučící vodopád), která je později na letním táboře zkrácena na Minda. Skauting bude Mindu intenzivně provázet až do konce života. Již na podzim roku 1936 se Minewawa stává prvním mauglím nové 13. smečky vlčat, která se od Dvojky oddělila. Jmenování mauglím byla pro Huga velká čest a až do svých dospělých let visel na stěně v jeho pokoji ručně vyvedený jmenovací dekret. V roce 1937 vyráží s oddílem na přelomový tábor „U Hašlerky s flintou.“ Právě na tomto táboře mu byla zkrácena přezdívka a nadále je Hugo Sedláček již přezdíván Minda. Zkrácení Hugovi přezdívky nebylo takovým přelomem, tím se stal přerod ve vodáckou družinu, která vznikla na tomto táboře, na pramici již zvali chlapci Mořská kráva, počet jejích členů byl v počátku 13. Vodáckým mentorem se jim se stal Jaroslav Novák – Braťka, kapitán pražské Pětky.

Třináctka pokračovala úspěšně v činnosti. V roce 1939 stála u prvního ročníku závodu Přes tři jezy – jehož tradice byla s činností Junáka pokaždé obnovena. Trať vedla od klubovny pražské Pětky k nové klubovně Třináctky do Libně. Na počest Mindy nese dodnes závod pramic název Memoriál Hugo Sedláčka.

Velká změna nastala v roce 1940, kdy byla Gestapem 28.října činnost Junáka poprvé ukončena a majetek spolku byl konfiskován. Třináctka se ovšem své činnosti nevzdává a funguje dál jako mnoho jiných skautských oddílů pod křídly Klubu českých turistů. V roce 1942 se po odchodu dosavadních vedoucích oddílu Cara a Radka stává Minda kapitánem, ale zájem hochů o oddíl upadá. Minda se nevzdává. S původními vlčaty z předválečné třináctky, toho času roztroušenými po Klubech Mladého hlasatele, zahajuje společnou výpravou v září roku 1943 činnost válečné Třináctky pod záštitou KČT. Jeho odhodlání věnovat se oddílu a nenechat jej zahynout bylo jednou z mnoha dobrých vrozených vlastností Mindy. V kolektivu byl oblíbený, měl přirozenou autoritu.

Mindova láska ke skautingu ho nenechala v nečinnosti a na jaře roku 1945 byl již plně zapojen do tajných příprav obnovy skautingu.

Vzpomínky na Mindu jsou shrnuty v pamětním sborníku Jeden z nich a Ve sborníku Třináctka vzpomíná, které vydal spolek přátel Junáka při 13. středisku v Praze.

---

Více o osobě Hrdiny

Hugo se narodil, po sestře Marii (*1924 + 2019), 11.2.1926 jako druhý potomek do rodiny Marie a Huga Sedláčkových. Zajímavostí je, že jeho pradědeček Rudolf Josef Sedláček (* 1837 +1910) byl v roce 1905 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Vožických a Blanických“, což ovšem nemělo dlouhého trvání, neb 10.12.1918 bylo užívání šlechtických titulů opět zrušeno.

Otec Hugo byl bankovním úředníkem, matka Marie soukromnicí. Jejich manželství bylo v Hugových pěti letech řádně rozvedeno a obě děti byly svěřeny do péče matky. S otcem i babičkou z otcovy strany se nadále stýkaly bez omezení. Hugův otec se již rok po rozvodu znovu oženil a z druhého manželství s Annou Sedláčkovou se narodil v lednu roku 1934 nevlastní Hugův bratr – Milan, ani toto manželství nemělo dlouhého trvání a v roce 1936 bylo rozvedeno. Ve školním roce 1944-45 byl Hugo abiturientem Státního reálného gymnasia Jindřicha Vančury (nyní Gymnázium na Zatlance) a čekala jej maturitní zkouška – ke které se již nemohl dostavit.

Zdroje: 

Třináctka vzpomíná, sborník Spolku přátel Junáka při 13. středisku Jeden z nich, sborník Spolku přátel Junáka při 13.středisku Příběh devatenáctiletého skauta – Mindy – Jiří Zachariáš – Pedro, článek Skautský archiv (SA) - pozůstalost po Hugovi Sedláčkovi a Marii Sedláčkové, deponováno do SA Miroslavem Hoppfingerem Historie závodů Prahou přes tři jezy  Hrdinové války: Hugo Sedláček – video Skautského archivu 

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Dagmar Marie Stuchlíková Machová 2021