Sabat Josef

Vlče 3. smečky vlčat v Plzni. Zastřelen z důvodu rasové nenávisti na popravčím místě Kalevi Liiva poblíž estonského Raasiku.

Místo narození Místo úmrtí Místa skautování Pamětní místa

Příběh hrdiny

     Josef Sabat se narodil 14. června 1927 v Plzni jako syn obchodního cestujícího Karla Sabata a jeho manželky Markéty rozené Herzigové. Byl jejich jediným dítětem. Po pěti třídách obecné školy na Švehlově náměstí v Plzni nastoupil v září 1938 do primy Masarykova reálného gymnázia v Plzni. Krátce předtím v dubnu téhož roku vstoupil do 3. smečky vlčat v Plzni. Po okupaci v březnu 1939 musel se skautováním skončit, na gymnáziu řádně ukončil ještě druhý ročník, do třetího již z důvodu nařízených protižidovských opatření nesměl nastoupit.

     Tragédie rodiny začala zatčením otce Karla v roce 1940 nebo 1941, zahynul v koncentračním táboře Mauthausen 7. února 1942. Matka se synem Josefem byli deportováni z Plzně do terezínského ghetta transportem "S" 21. ledna 1942, odtud dále transportem "Be" 1. září 1942 do pobaltského Raasiku, kde byli pravděpodobně hned po příjezdu 5. září 1942 v nedalekém lese zabiti.

Zdroje:

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň - pobytové přihlášky - Sabat Karel.

Archiv města Plzně, fond Masarykovo reálné gymnázium Plzeň, inv. č.19, sign. 14e73 – hlavní katalog 1938-1939 (třída I.c), inv. č. 20, sign. 14e74 - hlavní katalog 1939-1940 (třída II.c).

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus - poválečné medailónky zahynulých skautů.

Kol.: Terezínská pamětní kniha, Praha 1996, s. 289.

---

Pamětní místa

Josef Sabat je připomenut v Zahradě vzpomínek - symbolickém hřbitově obětí holocoaustu z Plzně, který je vybudován v sousedství tzv. Staré synagogy ve dvorním traktu domu ve Smetanových sadech č. or. 5/čp. 80. Stejně jako řada dalších zavražděných zde má kámen se svým jménem a datem narození. Blíže k Zahradě vzpomínek viz medailón Hanuše Adela. Foto viz příloha.

Na popravčím místě Kalevi Liiva v lese asi 15 km severně od estonského Raasiku, kde byli spolu s většinou terezínského transportu "Be" zavražděni i Josef se svou matkou Markétou, stojí pomník věnovaný šesti tisícům Židů z Československa, Polska a Německa zabitým v letech 1942-1943. Foto viz příloha.

---

Vyznamenání a ocenění

• Vzhledem k okolnostem úmrtí by Josef Sabat zasloužil ocenění zlatým stupněm Junáckého kříže Za vlast 1939-1945. V dostupném seznamu držitelů tohoto vyznamenání (Bořík, Stanislav: Junácký kříž "Za vlast 1939-1945". Plzeňsko. List pro vlastivědu západních Čech, roč. XXII/1995, č 4, s. 1), který ovšem není úplný, není jeho jméno uvedeno.

---

Skautský život

vlče 3. smečky vlčat v Plzni

     Ke skautskému životu Josefa Sabata lze říci jen málo. Vůdce plzeňského 2. skautského oddílu Stopa, ke kterému přináležela 3. smečka vlčat ("Smečka Černého vlka") Jan Kraus - Šiwo uvedl v krátkém poválečném medailónku u Josefovy osoby pouze to, že "vstoupil k vlčatům jako žák 5. třídy obecné na Švehlově nám., a to 30. 4. 1938 – v době zvýšeného nebezpečí naší republiky. Ani on nezdržel se tudíž dlouho v našich řadách a tak bylo jeho mládí, stejně jako později i jeho život zcela zkráceny jako mnohým jiným nesčetným obětem našich sveřepých nepřátel." Nevíme přesně, kdy musel Josef oddíl opustit. Jeho jméno chybí mezi chlapci jmenovanými v rozkaze z 24. března 1939, kdy Šiwo musel z donucení vyloučit z 2. oddílu Stopa a 3. smečky vlčat 14 skautů a vlčat židovského původu. Možná tedy odešel již dříve. Jeho jméno je naopak uvedeno v poválečném seznamu zahynulých židovských členů střediska Stopa i mezi výše vzpomenutými Šiwovými medailónky, které zřejmě vyhotovil jako podklad k návrhům na vyznamenání. Do jedné třídy na gymnáziu chodil Josef s dalšími dvěma vlčaty Stopy židovského původu - Viktorem Fantlem a Ludvíkem Immergutem. V době svého skautování navštěvoval klubovnu Stopy v domku na tehdejší Klatovské třídě č. 106, který dnes už nestojí a jeho poloha přibližně odpovídá současné adrese Žižkova ul. č. 62.

Zdroje:

Archiv Okresní rady Junáka Plzeň-město, osobní fond Jan Kraus - poválečné medailónky zahynulých skautů; týdenní rozkazy Stopy 1938-1939 (rozkaz č. 30 z 24. března1939); poválečný seznam zahynulých členů střediska Stopa. 

---

Více o osobě Hrdiny

     K životu rodiny máme zjištěno trochu více údajů. Otec Karel Sabat se narodil 29. ledna 1891 ve Slatině, okres Strakonice. Jako odvodní ročník 1914 nastoupil do armády, z války se vrátil naštěstí zdráv a jako četař v záloze nadále kmenově příslušel k 11. pěšímu pluku v Písku. Do Plzně se přistěhoval v roce 1920, k 12. červenci se hlásil jako podnájemník na adrese Palackého nám. 17 u Jakuba Adlera. Pracoval jako obchodní cestující u železářské firmy Hofmann. 15. prosince 1925 se v Plzni oženil s Markétou (též uváděna jako Gréta - Margareta) Herzigovou narozenou 14. dubna 1896 v Kasejovicích. Z neznámého důvodu uzavřeli občanský sňatek místo tradičního židovského, přestože byli oba Židé. K 15. lednu 1926 se nastěhovali do Havlíčkovy ul. č. 8, ale půl roku poté k 1. říjnu 1926 změnili adresu na Litická (dnes Hřímalého) č. 21/čp. 909, kde bydleli dalších patnáct let. Zde se jim také 14. června 1927 narodil syn Josef. V obchodě se otci Karlovi zřejmě dařilo, jak lze soudit ze skutečnosti, že v roce 1932 složil řidičské zkoušky a žádal o přidělení poznávací značky pro osobní automobil Tatra. Zároveň si v roce 1934 nechávalo Zemské četnické velitelství v Praze důvěrně zjistit podrobnosti o jeho majetkových poměrech a podle zprávy již v roce 1931 koupil v Plzni část právovárečného domu v Sedláčkově ulici č. 23 za 120 000,- Kč a na domu nevázly žádné dluhy, kromě toho měl v Horažďovicích vlastnit dům č. 86/I. Doplňme, že dochované dokumenty Policejního ředitelství Plzeň týkající se Sabatových neobsahují nic o vystavení cestovních pasů ani žádostí o ně.

     Syn Josef navštěvoval v letech 1933-1938 obecnou školu v Plzni na Švehlově (dnes Chodském) náměstí a v září 1938 nastoupil do třídy I.c Masarykova reálného gymnázia. V té době byl již čtyři měsíce vlčetem 3. smečky vlčat přináležející k 2. skautskému oddílu Stopa vedenému Hanušem Krausem - Šiwou; vlčata Stopy v té době vedl Josef "Žoe" Šmolka, čerstvý maturant stejného ústavu, na který jeho malý jmenovec právě začal chodit. Ve stejné třídě se sešel ještě se dvěma vlčáckými kamarády ze Stopy, Viktorem Fantlem a Ludvíkem Immergutem.

     Doba však klidnému studiu ani skautování nepřála. Po mnichovských událostech a odstoupení pohraničí začaly v době "druhé republiky" zesilovat útoky proti Židům. Po sloučení skautských organizací v novou jednotnou "Junák - ústředí skautské výchovy" v prosinci 1938 se pouze krátce dařilo oddálit praktické uplatnění zásad nových stanov, které nařizovaly výchovu v "křesťanském duchu" a fakticky tak vedly k vyloučení židovských členů ze skautských oddílů. Někdy v této době, zřejmě ještě před 15. březnem 1939, Josef svůj oddíl opustil. S kamarády se drželi alespoň školy, dokud to bylo možné. S prvním z židovských spolužáků Viktorem Fantlem se rozloučil už na konci března 1939, když Viktor společně s bratrem Gustavem odcestoval díky prozíravému a jistě nelehkému rozhodnutí otce do Anglie. Viktor s Gustavem jako jediní z okruhu jmenovaných přežili - vzhledem k zavraždění svého otce, předsedy plzeňské židovské obce JUDr. Artura Fantla v Osvětimi se ale po válce do Plzně nevrátili a zůstali v novém domově. Poměrně typické je, že Viktora jeho bývalí skautští souputníci považovali za mrtvého, protože o jeho emigraci nevěděli, a je proto uváděn v poválečných seznamech zahynulých skautů. Josef s Ludvíkem Immergutem dochodili s průměrným prospěchem ještě celý druhý ročník až do konce června 1940, po prázdninách však už ve studiu pokračovat nesměli. Jejich cesta se tak rozešla s nežidovskými spolužáky, kteří sice ve studiu pokračovali, ale zdaleka ne bez obtíží. Byli vystaveni řadě omezení počínajících zabráním gymnaziální budovy Wehrmachtem a následným stěhováním do budovy II. reálky na Mikulášském náměstí spojeným s vyučováním na dvě směny. Tvrdá postupová kritéria zaměřená na co největší redukci budoucí české inteligence snížila jejich počet v následujících třech letech na polovinu. V září 1944 pak byli chlapci nuceně zařazeni do jednotek Luftschutzpolizei a poslední válečný rok místo studia zasahovali při záchranných pracích po náletech na Plzeň. Za všechny jmenujme alespoň dva Josefovy spolužáky ročníku narození 1927, kteří uvedené události prožili a v pozdějších letech se stali známými osobnostmi: první je politický vězeň 50. let, tvůrce plzeňské Meditační zahrady - Památníku obětem zla a držitel Řádu T. G. Masaryka (1997) Luboš Hruška; druhý pak poslední šéf generálního štábu Československé armády (1991-1992) a první šéf generálního štábu armády České republiky (1993), poradce prezidenta Václava Havla a držitel Řádu Bílého lva (2017) armádní generál Karel Pezl.

      Ve školním roce 1940-1941 už Josef stejně jako další židovské děti nesměl navštěvovat veřejné školy a pravděpodobně zůstal odkázán na svépomocné vyučování, které organizovali plzeňští Židé ve skupinkách střídajících se v jednotlivých bytech. Učiteli této ilegální školy byli mimo jiné i bývalí skautští vůdcové Hanuš Adel a Josef Šmolka - blíže o nich v samostatných medailónech.

     Rostoucí útlak byl v případě rodiny Sabatových podtržen zatčením otce Karla. Podle poznámky na pobytové přihlášce, která je ale provedena dodatečně a s odkazem na ústní sdělení souseda, byl zatčen v roce 1941. Je však docela dobře možné, že jeho zatčení proběhlo již 26. října 1940 jako součást zátahu plzeňského gestapa proti účastníkům sbírky na podporu vězněných komunistů, jemuž padlo za oběť asi padesát členů plzeňské židovské obce a kteří byli vesměs během jara 1942 zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen. Právě v Mauthausenu totiž Karel Sabat 7. února 1942 zahynul. Předtím byl internován v terezínské Malé pevnosti, jak dokazuje v přílohách reprodukovaný policejní záznam z konce září 1941.

     Josef s matkou se o jeho smrti pravděpodobně ani nedozvěděli, protože sami byli  deportováni do terezínského ghetta druhým velkým plzeňským transportem "S" 21. ledna 1942. Ten den se z nich stala čísla 899 a 900 tisícového transportu, ze kterého se konce války dočkalo 64 osob. Oni dva to štěstí neměli. Již 1. září 1942 opustili Terezín transportem "Be" s dalšími 998 vězni. Podle informací z níže citované studie Lukáše Přibyla, které přejímá i web shoah.deportal.cz, souprava osobních vagónů směřovala původně do ghetta v lotyšské Rize, na území tehdejšího Říšského komisariátu Ostland (Východ). Po příjezdu do přeplněného ghetta však transport nebyl přijat a brzy vyrazil na cestu dále na sever. 5. září dopoledne zastavil v estonském Raasiku. Odtud byla většina vězňů - převážně děti a staří lidé - dopraveni autobusy do lesa poblíž dnešní autobusové zastávky Kalevi Liiva, kde byli v připravené jámě vyhloubené v písčitém terénu postříleni. Ze zhruba 200 mladších vězňů, kteří byli z Raasiku odvezeni do tábora v Jägale, se konce války dočkalo 45. Josef ani jeho matka mezi nimi nebyli.

     Ze studie Lukáše Přibyla cituji:

     "Když si čeští Židé po dlouhé cestě na nádraží v Raasiku protahovali údy, neměl nikdo z nich tušení, že během pár hodin budou čtyři pětiny nedobrovolných pasažérů vlaku zavražděny.

     Deportované z Čech, vystupující z vlaku v Raasiku, začala skupinka důstojníků a poddůstojníků okamžitě třídit. Silné a mladé posílali na jednu stranu. Děti a starší lidé byli odváděni jinam, k přistaveným autobusům. Židé se pohledem na moderní, modré autobusy s lesklým chromováním poněkud uklidnili a objevily se názory, že když je připraven tak dobrý transport, situace nemůže být zlá. Brzy před autokary dokonce nastala tlačenice, protože všichni si, unaveni po dlouhé cestě, chtěli sednout. Mladším bylo řečeno, že mají vykládat z vlaku zavazadla a nakládat je na nákladní vozy. Cestující, kteří se od sebe navzájem nechtěli odloučit, byli ujišťováni, že ač dočasně rozděleni, všichni se sejdou v táboře. Mladší byli upozorněni, že mají místa v autobusech přenechat starším nebo dětem, pomáhat s nakládáním a jet na nákladních vozech, ze kterých by starší lidé mohli spadnout. Vždy po naložení nákladního auta zavazadly vybrali několik děvčat, která s kufry hned odjela. Mladší muži zůstávali v Raasiku až do odjezdu dívek a žen. Současně nastupovaly starší osoby spolu s dětmi do autokarů. Ty se po chvíli vracely pro novou skupinu židů. V té chvíli nikdo nemohl tušit, že modré autobusy znamenají smrt a kdo s nimi odjede, už nikdy nebude spatřen.

     Jeden z velitelů masakru vypověděl: "V Kalevi Liiva bylo vše připraveno ke střílení. V dříve vyhloubené jámě se už nacházeli příslušníci popravčího komanda se samopaly. U autobusů se nacházeli tři Estonci a tři Němci, kteří rozkázali vězňům vystoupit a svléknout se donaha. Mnozí, nebo většina účastníků střeby, měla v rukou hole, kterými bili ty vězně, kteří se svlékali příliš pomalu nebo neochotně. Já sundaval náušnice, prsteny a hodinky z vězňů procházejících kolem mne, které hnali do jámy. Z jámy se ozval zvuk střelby. Potom se z jámy začaly ozývat srdcervoucí křik a sténání. Vězni svlékající se u autobusu se začali znepokojovat. Vězni, kteří prošli kolem mne a už mnou byli obráni, nechtěli jít do jámy. Začali je bít holemi. Potom výkřiky z jámy ustaly a vše šlo normálně. Bylo jen slyšet křik: schneller, schneller! To hnali vězně do jámy.

    Jak se potom ukázalo, příčinou strašného křiku z jámy bylo to, že dva účastníci popravčího komanda začali trhat kleštěmi zlaté zuby živým vězňům před odstřelem. Střílení vězňů trvalo celý den do večera s nedlouhými přestávkami mezi příjezdy skupin vězňů. V přestávkách se pila vodka a jedly zákusky."

   Po plzeňském vlčeti Pepíkovi Sabatovi, který skončil tak strašlivým způsobem, nezbyla ani fotografie. Nevíme, jak vypadal, můžeme na něj jen vzpomenout...            

Zdroje:

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Policejní ředitelství Plzeň - osobní registratura sign.  S-7534 (Sabat Karel), S-4359 (Sabatová Markéta), pobytové přihlášky - Sabat Karel.

Archiv města Plzně, fond Masarykovo reálné gymnázium Plzeň, inv. č.19, sign. 14e73 – hlavní katalog 1938-1939 (třída I.c), inv. č. 20, sign. 14e74 - hlavní katalog 1939-1940 (třída II.c).

Kol.: Terezínská pamětní kniha, Praha 1996, s. 289.

Přibyl, Lukáš: Historie transportu Be do Estonska. In Terezínské studie a dokumenty 2001. Institut Terezínské iniciativy, Sefer 2001, s. 113-180.

Internetové stránky památníku KT Mauthausen - Gusen - odkaz Karel Sabath: https://www.gedenkstaetten.at/raum-der-namen/cms/index.php?id=4&p=4416&L=

https://shoah.deportal.cz/shoah/database/camps   - (Raasika)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalevi-Liiva

https://shoah.deportal.cz/shoah/person/1970 (Sabatová Markéta), .../1964 (Sabat Josef), .../1965 (Sabat Karel)

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/119858-josef-sabat/

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/119866-marketa-sabatova/

 

---

Dokumentace

Autoři

Příběh dal dohromady Miroslav Eisenhammer duben 2020